Už od základní školy jsem bývala všude nejmladší. Už několik
let, když se mě někdo zeptá, kolik mi je, tak mám sto chutí vypálit, že něco
kolem 26. To protože mi to tak prostě přijde, a taky protože mi děsně dlouho
trvá ty skutečný roky spočítat. Jenže, všichni starší okolo už dosáhli i
přesáhli 30ku a já, i když mi těch 26 pořád taky připadá OK, jsem pomalu musela
přijmout tvrdou realitu, že mi není oněch 26, ale že (svět spěje nejspíš do záhuby,
když) i mně už táhne na tu 30ku! Dramatické věci si příliš nepřipouštím a do
poslední chvíle neřeším!
A ouha, za 14 dní a něco je to tu!! Zachvátila mě na okamžik
panika!! 30! To už budu stará herka, dospělec dospělá, usedlá, no fuj!!!
Strejda google v tu chvíli už plival výsledky mého dotazu:“ Co stihnout do
30ti!“ Panika mě přešla, protože jsem nenašla nic, co by mě 1) natolik
ohromilo, abych se začala litovat, že jsem své mládí promrhala, 2)motivovalo,
abych se do toho během těch pár dní ještě pustila.
Musím konstatovat, že jsem většinou teda čekala víc
originálnějších a bláznivějších věcí! Vdát se, najít si práci, cestovat po
světě, změnit barvu vlasů, sex na jednu noc … Nuda, šeď, klišé…
Tudíž jsem se hluboce zamyslela nad tím, co jsem kdy chtěla
podniknout, uskutečnit, zažít, přežít… Musím přiznat, že mi to dalo trochu
práci, protože mám takových nápadů vždycky tisíce, ale jak přijdou, tak v ten
moment zase odejdou a objeví se vždycky jindy, než když z nich chci udělat
seznam!
Můj seznam poznáte vzápětí… 10 položek mám splněno už z minula
a ten zbytek (v tuto chvíli 34) do 30 asi nestihnu. A proč bych taky měla, ne??
Ať si kdo chce, co chce, říká, podle mě by se sny, plány a přání z kategorie
– stihnout do 30 - měly plnit i po 30! Protože ty po30kový už budou asi ukrutná
dospělácká nuda. A do důchodu setsakra daleko, takže na pořádnou dospělost je
ještě času dost!
Co jsem už zmákla!
1) Chůze
po metru - Pro Pražáky nuda, pro mě mimo pražskou to byla děsná věc!! Prostě mi
přišlo děsně dobrý vylézt na Rajské zahradě z metra, vylézt po schodech
nahoru na tubus a dojít až na Čerňák! Tudíž jsem tak učinila a měla z toho
přímo dětskou radost!
2) Plavba
po Vltavě v Labuti – 6 let trvalo, než jsem tento plán uskutečnila! Během
dob studií v Praze jsme s kolegyněmi studentkami jednoho krásného
červnovnového dne pojaly názor, že se nám na odpolední test z manažerských informačních
systémů bude mnohem lépe učit na Petříně. Cestou k lanovce jsme neodolaly
obří bedýnce plné jahod! Odpoledne dostalo zcela jiný rozměr. Studiu jsme toho
tolik nedaly, ale zato si to náramně užily. „A příště půjdeme na labutě na
Vltavu!“ Příště už bylo hnusně, nebyl čas a prostě se nekonalo… Ale já na to
nezapomněla! I když labuť pluje po vodě asi tak 5krát pomaleji než všechno
ostatní, a jeden se na tom ukrutně nadře, je to styl, je to kýč, je to jiné, je
to právě to ončo, na co se vyplatí si 6 let počkat!
3) Ujet
100km na bruslích – Půjde to? Přežiju to? Mohla bych! Šlo to! Dala jsem to! (jak, čtěte zde)
4) Schovat
vzkaz budoucím generacím – vzkaz pro budoucí Terku a Zuzku jsme jednoho
veselého večera sepsaly, schovaly do lahve od kapitána Morgana a zavezly na
hřebeny hor. Schovaly, po roce na jaře vyzvedly a nestačily se divit, co za
hrozný blbiny, jsme si tam přečetly. Ku příležitosti mé svatby jsme schovaly
další vzkaz – ještě svobodné Terky. Kdy ho chceme vyzvednout, to už jsem
zapomněla, ale asi za hodně dlouho, ať se pobavíme o to víc!
5) Dobýt
horu Pičhoru – kdo by nechtěl dobýt a
pokořit horu takového jména, že? Mám tu čest, že jsem tam byla dokonce dvakrát!
6) Nocovat
na hradě – i když to nebylo v plánu,
nouzové přenocování bylo nutné a nádvoří hradu Lipnice tak blízko a tak vhodné.
Pod širákem s měsícem za hradní věží, paráda veliká!
7) Východ
slunce na Sněžce – když na východ slunce, tak jedině na Sněžku! A když už, tak
pořádně. Nocí jsme vyšlapali nahoru a tam na kamanech u polské boudy trochu
pospali, než přišel nový den!
8) Cestovat
sama – nacestovala jsem toho sama, až jsem si kolikrát přála, abych sama
cestovat nemusela! A teď, když se mi naskytne možnost vyrazit si sama na výlet,
jsem z ní nadšená!
9) Žít
v dodávce – co dodat – 7 měsíců, 24hod/7 dní v týdnu – NZ – Egon – my –
paráda – pohodička – svobodička!
10) Slavit
Silvestra na kopci – stále ještě jsem neslavila Silvestra na zasněženém kopci
pod hvězdami, tudíž musím ještě splnit, ale v momentě, kdy v Čechách ubíhaly
poslední minuty a vteřiny roku 2010, spočinula moje noha na vršku kráteru sopky
Mt.Ngauruhoi – neboli hory osudu z Pána prstenů!
A co ještě hodlám splnit?
To zase příště!
Žádné komentáře:
Okomentovat