NEŽ MI BUDE 30!!!!!!

Už od základní školy jsem bývala všude nejmladší. Už několik let, když se mě někdo zeptá, kolik mi je, tak mám sto chutí vypálit, že něco kolem 26. To protože mi to tak prostě přijde, a taky protože mi děsně dlouho trvá ty skutečný roky spočítat. Jenže, všichni starší okolo už dosáhli i přesáhli 30ku a já, i když mi těch 26 pořád taky připadá OK, jsem pomalu musela přijmout tvrdou realitu, že mi není oněch  26, ale že (svět spěje nejspíš do záhuby, když) i mně už táhne na tu 30ku! Dramatické věci si příliš nepřipouštím a do poslední chvíle neřeším!

A ouha, za 14 dní a něco je to tu!! Zachvátila mě na okamžik panika!! 30! To už budu stará herka, dospělec dospělá, usedlá, no fuj!!! Strejda google v tu chvíli už plival výsledky mého dotazu:“ Co stihnout do 30ti!“ Panika mě přešla, protože jsem nenašla nic, co by mě 1) natolik ohromilo, abych se začala litovat, že jsem své mládí promrhala, 2)motivovalo, abych se do toho během těch pár dní ještě pustila.

Musím konstatovat, že jsem většinou teda čekala víc originálnějších a bláznivějších věcí! Vdát se, najít si práci, cestovat po světě, změnit barvu vlasů, sex na jednu noc … Nuda, šeď, klišé…

Tudíž jsem se hluboce zamyslela nad tím, co jsem kdy chtěla podniknout, uskutečnit, zažít, přežít… Musím přiznat, že mi to dalo trochu práci, protože mám takových nápadů vždycky tisíce, ale jak přijdou, tak v ten moment zase odejdou a objeví se vždycky jindy, než když z nich chci udělat seznam!

Můj seznam poznáte vzápětí… 10 položek mám splněno už z minula a ten zbytek (v tuto chvíli 34) do 30 asi nestihnu. A proč bych taky měla, ne?? Ať si kdo chce, co chce, říká, podle mě by se sny, plány a přání z kategorie – stihnout do 30 - měly plnit i po 30! Protože ty po30kový už budou asi ukrutná dospělácká nuda. A do důchodu setsakra daleko, takže na pořádnou dospělost je ještě času dost!

Co jsem už zmákla!

1)   Chůze po metru - Pro Pražáky nuda, pro mě mimo pražskou to byla děsná věc!! Prostě mi přišlo děsně dobrý vylézt na Rajské zahradě z metra, vylézt po schodech nahoru na tubus a dojít až na Čerňák! Tudíž jsem tak učinila a měla z toho přímo dětskou radost!

2)  Plavba po Vltavě v Labuti – 6 let trvalo, než jsem tento plán uskutečnila! Během dob studií v Praze jsme s kolegyněmi studentkami jednoho krásného červnovnového dne pojaly názor, že se nám na odpolední test z manažerských informačních systémů bude mnohem lépe učit na Petříně. Cestou k lanovce jsme neodolaly obří bedýnce plné jahod! Odpoledne dostalo zcela jiný rozměr. Studiu jsme toho tolik nedaly, ale zato si to náramně užily. „A příště půjdeme na labutě na Vltavu!“ Příště už bylo hnusně, nebyl čas a prostě se nekonalo… Ale já na to nezapomněla! I když labuť pluje po vodě asi tak 5krát pomaleji než všechno ostatní, a jeden se na tom ukrutně nadře, je to styl, je to kýč, je to jiné, je to právě to ončo, na co se vyplatí si 6 let počkat!

3)  Ujet 100km na bruslích – Půjde to? Přežiju to? Mohla bych! Šlo to! Dala jsem to! (jak, čtěte zde)

4)  Schovat vzkaz budoucím generacím – vzkaz pro budoucí Terku a Zuzku jsme jednoho veselého večera sepsaly, schovaly do lahve od kapitána Morgana a zavezly na hřebeny hor. Schovaly, po roce na jaře vyzvedly a nestačily se divit, co za hrozný blbiny, jsme si tam přečetly. Ku příležitosti mé svatby jsme schovaly další vzkaz – ještě svobodné Terky. Kdy ho chceme vyzvednout, to už jsem zapomněla, ale asi za hodně dlouho, ať se pobavíme o to víc!

5) Dobýt horu Pičhoru – kdo by nechtěl dobýt  a pokořit horu takového jména, že? Mám tu čest, že jsem tam byla dokonce dvakrát!

6)  Nocovat na hradě – i když to nebylo  v plánu, nouzové přenocování bylo nutné a nádvoří hradu Lipnice tak blízko a tak vhodné. Pod širákem s měsícem za hradní věží, paráda veliká!

7)   Východ slunce na Sněžce – když na východ slunce, tak jedině na Sněžku! A když už, tak pořádně. Nocí jsme vyšlapali nahoru a tam na kamanech u polské boudy trochu pospali, než přišel nový den!

8)  Cestovat sama – nacestovala jsem toho sama, až jsem si kolikrát přála, abych sama cestovat nemusela! A teď, když se mi naskytne možnost vyrazit si sama na výlet, jsem z ní nadšená!

9)  Žít v dodávce – co dodat – 7 měsíců, 24hod/7 dní v týdnu – NZ – Egon – my – paráda – pohodička – svobodička!

10) Slavit Silvestra na kopci – stále ještě jsem neslavila Silvestra na zasněženém kopci pod hvězdami, tudíž musím ještě splnit, ale v momentě, kdy v Čechách ubíhaly poslední minuty a vteřiny roku 2010, spočinula moje noha na vršku kráteru sopky Mt.Ngauruhoi – neboli hory osudu z Pána prstenů!

A co ještě hodlám splnit?

To zase příště!

Nejlepší část dne

Zvyk z pracovního týdne a náraz holuba do našeho velkého okna v ložnici mě vyhnal z postele už v 6. Co na tom, že je sobota! V klidu si snídám a přemýšlím si o tom, že rána jsou stejně nejlepší!

A úplně nejvíc nejlepší jsou letní rána! Ranní svěžest ve vzduchu, to ticho a klid, kdy ještě všichni vyspávají, nebo o tom aspoň usilovně přemýšlejí, že by ještě chtěli, se mísí s energií nového dne, která doslova „visí ve vzduchu“. Podle mě letní ráno i specificky voní! Po čem a jak, na to už jsem asi malý poeta, ale prostě krásně! Krásné letní ráno dokáže, že si začnu myslet, že všechno je možné, všechno se dá zvládnout a hlavně, že všechno dobře dopadne. Možná to je jen obluzující klamavý pocit, ale já ho mám ráda. 

pár jahod a z muže mého je rázem pašák romanťák! :)

A takové letní ráno obohacené miskou čerstvých jahod s cukrem…. Co víc si přát!

Krásné ráno!!

Jedno prase lepší než tisíc motivací a silných vůlí

Budík zvoní v 5:45. S nadějí (mému lenošnému já vlastní) vykouknu z okna a tajně doufám, že venku prší... Neprší! Na počasí se tedy vymluvit nemůžu... Safrááá. Jdu tedy zapátrat po svých cykloelasťácích na kolo silniční a sbalit si do batůžku oblečení kancelářské. O půl 7 vytahuju svou zánovní silničku, nacvákávám se do zákeřných pedálů a vyrážím směrem Milovice.

 (pan manžel včera ztratil pár litrů potu, když se mi snažil kolo seštelovat, aby to krásně řadilo bez chrčení, takže by ode mě bylo značně nemanželské, kdybych na tuto oběť zapomněla a důrazně ji nezmínila)

Než jsem se vymotala z města, 20 minut fuč, ale pak už to svištělo, co mi síly a svaly na nohách stačily. Když jsem si myslela, že to na silničce oproti biku bude pohodička a kolo pojede vlastně samo, šeredně jsem se zmýlila. Dřina je to pořád, někdy dokonce i větší, protože myšlenka na to, že to kolo může jet rychle, vám prostě zařadit pohodlnější převod směrem ke kašpárkovi nedovolí!

Poslední etapa mé cesty k práci je vždycky "třešínka z dortíku". Skončí asfalt, začnou kostky, když se smíříte s drncavými kostkami, přijdou panely s širokými mezerami a spostou děr navíc. Ani na biku nemám panelky ráda, jízda na nich není zrovna požitek. No a co teprve na neodpružené silničce na slabých pneuškách. Zvolnila jsem tedy tempo, stejně mě už začínaly bolet nožky a kolena se ozývala, že by si taky na chvíli volnější tempo klidně dopřála.

Když tu v zatáčce zvíře! Hned na úvod musím podotknout, že nejsem na dálku příliš bystrozraká a v kombinaci se sportovním výkonem, slunečními brýlemi a mou bujnou fantazií mám dost často z výletů daleko víc než ti, co vidí jen tu normální realitu.
To vypadá jak medvěd, to zvíře! Medvěd, jsi blbá, ne? Asi pořádnej pes, říkám si během nanosekundového myšlenkového pochodu. Z trávy vyběhne další zvíře a mně fakt přijde, že to běží jako medvěd. Znejistím... Už začínám uvažovat o migraci medvědů z Javorníků do Milovic. Možná někdo k volně pobýhajícím koňům vysadil i medvědy, jen o tom ještě nestihl udělat pořádnou mediální aféru...Toť myšlenky v druhé nanosekundě! Jakmile za medvědem 1 a 2 z trávy vyběhne houf malých zvířátek, mám jasno!!! Houby medvědi, divoká prasata! Ta se vlastně promenádují v Milovicích i pod paneláky, to už je dávno známá věc!

Chytám paniku! Z divokých čuníků zejména s rodinkou mám odjakživa respekt, ba dokonce strach. Odběhli daleko od kraje silnice? Vystraší je zvuk auta, co jede v protisměru? Jak rychle běhá takové divoké prase v zuřivém amoku?? Je to víc než 29km/h, co právě jedu?! Během těchto myšenek mě přestávají bolet nohy a rychlost se zvětšuje. Volím větší odstup od krajnice. Přijíždím na místo, kam prasečí rodinka zaběhla a z trávy se ozve zuřivý kvikot! Má rychlost je v tem moment dvojnásobná, kopec nekopec, letím jako na Tour de France!! Nohy mě nebolí, dokonce jsou lehké jako pírko a tváří se, že jsou svěží!!

Takže závěrem... Až budete potřebovat popohnat, vyprdněte se na sportstestery, vážná rozhodnutí, že to prostě napálíte ... Vydejte se za prasátky do Milovic, a nebo za skutečnými medvědy na Slovensko! :)

VZDĚLÁVACÍ OKÉNKO:

Prase divoké dle moudrých rad internetu:

• dokáže se velmi rychle pohybovat a je schopno vytrvale a dlouho běžet. Rychlost až 48 km/h!!! (Sákriš!!)  
• navíc velmi dobře plave - i na delší vzdálenosti!!
• a zvuk, který vydává v nebezpečí (zuby) se nazývá KLEKTÁNÍ!! 

Takže to nebyl kvikot, ale bojový klektot!!!! :-O